Duhový most

Když umře pejsek, který je tady na zemi někomu zvláště blízký, dostane se na kraj Duhového mostu. Jsou tam krásné louky, kopce a jezera, kde si naši zvířecí kamarádi mohou hrát a skotačit. Mají plno dobrého jídla, pití i slunečního svitu, jsou v teple a v pohodlí.

Tam zvířátko zase omládne, může volně běhat podle chuti, k jídlu má ty nejoblíbenější pochoutky, k odpočinku ho čeká pelíšek z prachového peří. Nic ho nestraší, nejsou tam žádné bouřky ani zlí tvorové.

Naši chlupatí kamarádi zkrátka mají všechno, co jejich srdíčka žádají a po čem v životě toužili. I neduhy které je provázely, jsou pryč. Ten, kdo byl starý, je opět mladý, ten kdo byl nemocen či poraněn je zdráv a při síle, plný života. Jsou zpět takoví, jaké si je pamatujeme z nejkrásnějších snů. Jsou šťastní, až na jedinou maličkou výjimku - chybí jim jejich pániček, přítel největší. Všichni si spolu hrají, až přijde den, kdy se pejsek najednou zastaví a zpozorní, podívá se do dálky. Jeho jasné oči se rozzáří, celé tělo se nadšením rozechvěje.

Opustí kamarády a rozběhne se zelenou trávou k obzoru,stále rychleji a rychleji. Objevil svého lidského přítele a když se konečně setkají, pevně se obejmou. V radostně bláznivém vítání pejsek olíže tváře, ruce pohladí jeho hlavu a člověk se znovu podívá do věrných očí které nadlouho zmizely z jeho života, ale nikdy se neztratily z jeho srdce.
Už je nic nerozdělí.

A tehdy překročí Duhový most společně …

Stále nám schází pejsek Heart a kočičky Mžoura a Matýsek I.

H E A R T

Já nejsem první zvířátko mojí rodinky. Už měli kočičky, bílé myšky, křečky a hlavně pejska, kterému i já vděčím za hodně, protože odvedl veliký kus práce. Nemusel jsem své rodině vysvětlovat, že budu spát v posteli, že když loudím musím něco dostat, prostě a jednoduše, že tu velím já... To všechno už výborně zvládali.

Hearty byl jejich první pejsek, narodil se 17.6.1995 v Liberci. Jeho maminka byla americká kokřice (jako já), tatínek zůstal neznámý. Jmenoval se Heart, protože měl na levém boku černý flek ve tvaru srdce (angl. heart), ale slyšel i na jiná jména jako například Hopin nebo Hopínek.

Heartík nebyl moc přátelský k pejskům, prostě si vybíral. Jeho přátelství pak bylo o to pevnější. Byl (narozdíl ode mě) výborný hlídač. Asi nejšťastnější byl na chalupě, kde dával volný průchod své největší vášni - byl to velký zdrhač a dokázal se hodiny toulat po lesích a po sousedech. Poslušnost nebyla jeho silnou stránkou (asi proto se mnou páníčkové začali chodit cvičit ;o))

Hearty byl nejen super parťák pro svoje páníčky, ale moc si rozuměl s kočičkama. Jeho největší kámoška byla Rozárka, spolu spinkali i papali. Často nejen ji, ale i ostatní číči chránil před cizíma kočkama, které často navštěvují naši chalupu.

Koukejte, jak si Hearty s Rorkou dokázali to své lenošení užívat. Matýsek s Terezkou se jim to občas snažili překazit, ale nedali se...

Chvilku před půlnocí 1.8.2007 Hearty navždy usnul v posteli paničky. Pro celou moji rodinku to byl moc smutný den. Říkali, že už nikdy žádného pejska nechtějí, aby to nemuseli prožívat znova. Prázdno, které po sobě Heartíček zanechal, bylo tak velké, že se za pár dnů jeli podívat na nového psíka. Tenkrát jsem si je sám vybral, stejně jako si je vybral před 12ti lety Hearty. Říkají, že jsem jejich zlatíčko a dělám jim jen radost. Hopík odpočívá na chaloupce, na místě, kde mu bylo vždy dobře. V psím nebi, kam bezesporu patří, se prohání se svou psí kámoškou Citou. Mojí rodince pořád moc schází, to já poznám...